Každý z nás si v životě pamatuje svá velká „poprvé“. A pokud je Vaším vůbec prvním ultratrailovým podnikem jubilejní 50. ročník nejstaršího dálkového pochodu v ČR Krakonošova stovka, který se uskutečnil 17.-18. června 2016, není opravdu těžké se do nové sportovní aktivity rychle zamilovat. Ve vzpomínkách nám zůstane naprosto ideální počasí, krásná a pestrá trať v Krkonoších včetně výstupu na Sněžku, super lidi a přátelské (až skoro rodinné) zázemí pořadatelské organizace DDM Pelíšek Vrchlabí. Co více si napoprvé přát a to jsme měli na začátku takový strach 🙂 !
Mapa trasy pochodu K55 Vzdálenost: 58 km Nastoupáno: 2539 m Čas: 10 hod 53 min
Celá akce pro nás začala v pátek večer příjezdem do Vrchlabí, kde u DDM Pelíšek již probíhala prezentace účastníků. Prvním velkým překvapením pro mě byla skutečnost, že sacharidová superkompenzace před dálkovým ultratrail během se dělá asi výrazně jinak, než jsem byl zvyklý. Žádné kufrování komplexními sacharidy a jednoduchými cukry! Čím drsněji a zkušeněji každý účastník vypadal (co do počtu šrámů, délky vousů a kvality vybavení), tím více piv a chlebů se sádlem a cibulí na startu snědl a vypil. Někteří se po startu ve 20 hod ještě pro jistotu vrátili z náměstí „na jedno“ do DDM Pelíšek, aby teprve ve 21 hod vyrazili na trať…Btw. pije Olaf vůbec vodu? Na startu, v noci na kontrole i v cíli po 24 hod pochodu jsem ho viděl jen a jen s pivem 🙂
Kvůli sporům s KRNAP byl letos poprvé zakázaný hromadný start a tak účastníci dle vlastního uvážení vyráželi na trať z náměstí mezi 20. a 21. hodinou. Na pódiu mezitím vystoupili magistři, inženýři i Krakonoši, kandidáti horských věd, když se ve 21 hod konečně ozval startovní výstřel. Přemýšlel jsem při něm nad tím, že mám ke všem „stovkařům“ neskutečný respekt. Pochod a běh nocí, svítání na hřebenech Krkonoš atd. musejí být ještě o úroveň větším dobrodružstvím, než už tak náš skvělý zážitek z trati K55, která startovala až v sobotu v 7 ráno. Podívejte se na překrásné video Filipa Smetany z trasy K100.
Na startu poloviční trasy K55 jsme jako dva bývalí soutěžní kulturisté stále vůbec nevěděli, co můžeme očekávat. Martin po skončení soutěžení v kulturistice začal aktivně závodit v běhu a cyklistické časovce (vzdálenosti obvykle do 10 km), já si jednou s hrdinským pocitem vyzkoušel Spartan Race sprint (7 km) a od té doby se začal věnovat horské turistice. Proto pro nás při lednové registraci byla 58kilometrová trať naprosto magická vzdálenost. Ale takový cíl je přesně ten důvod, který Vás v sychravém počasí vyžene s hůlkami na trénink do Divoké Šárky či Brd a nebo Vás přiměje zorganizovat dvojitý přechod Krkonoš, na který byste jinak nikdy nevyrazili 🙂
První část trasy byla překrásná. Stoupání do Kněžic po sedmé ráno mezi kouzelnými chaloupkami a krkonošskými loukami s dalekými výhledy do kraje byly nádherné, ale Martinovi jsem už od den dříve musel slíbit, že nebudu při závodě fotit. Tento příslib jsem porušil teprve až na šestém kilometru těsně pod vrcholkem stoupání na rozhlednu Žalý, kde parsky ranního slunce prostupovaly lesem zalitým mraky a mlhou. (Také jsem se rychle naučil, že je to skvělá záminka, jak se ve stoupání nenápadně vydýchat.)
Vedle romantiky jsme při stoupání na Žalý zažili i klasického pošuka, který se najde v každém sportu. Takové to hodně hlasité vyprávění okolo jdoucím cizím holkám o tom, jak „chtěl běžet stovku, ale už nebylo místo“, „tak se měj, zkusím to tady do kopce urvat“ apod. Když vyšel na nás a všiml si, že Martin dýchá i do kopce nosem a okomentoval to přirovnáním k tantrické józe, Martinova věta „připomínáš mi mého bývalého kamaráda“ fungovala skvěle. Co si budeme povídat, každý z nás někoho takového známe 🙂 … Cesta dále pokračovala krásným hřebenem a příjemnými seběhy až na Rovinku, odkud jsme pokračovali nad Labskou přehradu, kde se nám otevřel nádherný výhled na Špindlerův mlýn. A také na obzoru naše první zastávka na Lužické boudě ve Slezském sedle.
Na krátkém občerstvení ve Špindlerově mlýně se k nám přidala baletka Andrea, která nám zůstala na celý pochod a svým neuvěřitelným tempem nás dotáhla až do cíle 🙂 Na Lužické boudě tak dostala placku (webových stránek, ne alkoholu) a příjemně posílení gulášovou polévkou od super party z Volarezy Malý Šišák jsme všichni pokračovali do Polska.
Červenou a hodně kamenitou hřebenovku jsme šli již mnohokrát (naposledy o týden dříve), ale zelená stezka byla ještě daleko větší masakr, než jsme čekali. Kam se hrabe Spartan Race! Kameny, kořeny, spousta vody a bláta. Výhledy odsud byly překrásné, ale pohyb vpřed vyžadoval ohromné soustředění a koncentraci na každý krok.
Polská strana Krkonoš (na fotce mezi Pielgrzymy a Polanou) nás ohromně nadchla. V létě sem uspořádáme s dalšími coolturisty velkou túru po celé polské straně Krkonoš 🙂 . Sledujte události na naší FB stránce 😉 !
Další zastávkou byla kontrola a občerstvovačka v Domku Mysliwski na 30. kilometru, kde nás zachránily polské sušenky. A to i Martina, který jinak Polsko kvůli nevydařené zkušenosti s polským lososem nemůže vystát 🙂
Dále následovalo pořádné stoupání (z Polany 1067 m až na Sněžku 1603 m) se spoustou krásných a pro nás málo známých výhledů na polskou stranu Krkonoš a na Sněžku. Byla velká škoda, že na poslení chvíli byla trasa odkloněná od Maleho Stawu, ale jak řekl na Domku Mysliwski člen KRNAP „hnízdící sokolové jsou pro nás důležitější, než vy!“.
Výstup na Sněžku byla euforie! Přestože zbývalo ještě 20 kilometrů do cíle, stále jsme měli dost energie na to se radovat!
A každý z nás se radoval po svém, baletka Andrea….
…my nohu tak vysoko nezvedneme, tak alespoň ruce 🙂 !
Poslední velký kopec po 40. kilometru od Luční boudy ke Kapličce u Památníku obětem hor (1509 m) už začínal být ve stehnech pěkně cítit. I když se nás Martin snažil celou trasu a zejména v závěru rozveselit svými metodami pro zlepšení výkonu (a při každé návštěvě u Martina je to vždy nová teorie – spoušťové body, běhání naboso, dýchání nosem,…), neměl jsem už sílu se ani usmát.
Mezitím začalo na polské straně za Luční bodou pořádně pršet…
…a na české straně při výhledu od Dvorské boudy do kraje také. Právě tady někde kolem 45. kilometru začaly pořádné galeje. Po posledním krátkém seběhu svaly ztuhly, vše začalo bolet a každý krok začal být utrpením.
Přestože bylo posledních 15 kilometrů prakticky stále z kopce, při takové únavě a bolesti svalů to už nebyla žádná výhoda. Najednou jsem chápal, co Martin ráno myslel tím, abychom to nepřeháněli s těmi seběhy, že to večer bude cítit. O únavě svědčí ze všeho nejvíce fakt, že jsem za posledních 15 kilometrů pořídil jednu jedinou fotografii 🙂
Cesta dlouhá šest kilometrů od poslední kontroly ve Strážném se zdála být nekonečná. Nádherné lesy a horské louky, ale všechny pocity se slily do jediné myšlenky na guláš a pivo v cíli. A tam jsme také konečně v čase 10 hod a 53 min dorazili 🙂 !
Závěrem
Celý 50. ročník Krakonošovy stovky pro nás byl úžasný zážitek a ze všeho nejvíce bych chtěl poděkovat třem skupinám lidí. Nejprve organizátorům za přátelskou a rodinnou atmosféru na celé akci i na všech kontrolách, dále Olafovi a jeho stránce dalkovepochody.cz za perfektní informační servis, díky kterému jsem se o této akci na začátku dozvěděl. A největší poděkování patří i všem účastníkům! Na trati byla parádní atmosféra a bylo nádherné se potkávat a vtipkovat s tolika usměvavými lidmi, které jsme opakovaně viděli na trati, na různých kontrolách i v cíli. Všem velké díky! A Vy, co jste (nikdy) nebyli, určitě to příště vyzkoušejte 🙂 !