Lákala vás někdy myšlenka vyzkoušet hřebenový přechod našich nejvyšších hor? Vidina tohoto dobrodružství nás s kamarády také dlouho přitahovala a v červnu 2016 se nám ji konečně podařilo realizovat. Přešli jsme celé Krkonoše a to za jeden víkend hned dvakrát. Nápad uskutečnit rovnou dvojitý přechod vznikl poprvé kvůli autu, ale s vrcholící přípravou na náš první dálkový pochod a ultratrail Krakonošova stovka to začalo vypadat jako výborný objemový trénink. Nakonec jsme celou akci podnikli až týden před konáním Krakonošovy stovky o víkendu 11. – 12. června pouze ve dvou lidech, protože jak už to při organizování akcí bývá, někdo nemohl jet kvůli přítelkyni, jiný kvůli práci a další kvůli kombinaci všech těchto rizikových faktorů včetně předpovědi počasí 🙂 . Níže se můžete přesvědčit o tom, že se celá akce přesto nesmírně vydařila a bylo to 70 km a 3300 výškových metrů opravdu velmi pestrých zážitků, podívejte se sami. Trasa: Portášky – Sněžka – Luční bouda – Sněžné jámy – Labská bouda – Harrachov – Čertova hora – Dvoračky – Špindl – Výrovka – Pec p. S. – Portášky. Odkaz na MAPU.cz celé TRASY.
Sobota
Výchozím místem pro hřebenové přechody Krkonoš jsou nejčastěji východní Krkonoše (Pec pod Sněžkou, Velká Úpa, Pomezní boudy) nebo od západu Harrachov. My jsme zvolili variantu z Velké Úpy a naších výchozím bodem byla horská chata Portášky, která se nachází v 1050 výškových metrech a má velkou kapacitu pokojů, poskytuje nádherné výhledy i parkování po celý víkend. Po nezbytném pivu a svíčkové po příjezdu jsme šli relativně brzy spát, protože budíček byl nastavený na 5 hodin ráno 🙂 . Díky vstřícnosti personálu jsme dostali snídani do ranečku a kávu na chodbu, takže jsme plni sil vyrazili vzhůru. Hned po prvním kilometru chůze nás ale přepadly obavy, zdali byl opravdu dobrý nápad jít naschvál tréninkově s velkou krosnou „natěžko“, protože už při prvním prudším stoupání jsem musel „fotit všechna ta panorámata“, abych se nenápadně vydýchal 🙂 . Cesta nahoru lesem je ale opravdu malebná, protože v četných průsecích lesa krásně vidíte protější Černou horu i Liščí hřeben. Po necelých 2 kilometrech přijdete na mýtinu, kde stojí Děčínská bouda a Růžohorky a pokračujete dále po žluté značce nahoru, až podejdete stanici lanovky, za kterou konečně končí asfalt a začíná horská cesta. Navíc se Vám zde otevřou překrásné výhledy na Sněžku i daleké výhledy na východ. Za Růžovohorským sedlem následně začne velmi výrazné finální stoupání a za cca 1 – 1,5 hod od začátku túry stojíte na Sněžce. Díky tomu, že bylo po sedmé hodině ráno a cestou nahoru jsme potkávali turisty, kteří se vraceli z východu Slunce, najednou jsme byli na Sněžce úplně sami. Při této příležitosti jsme natočili první Videopozdrav, než přišel první „narušitel“ na konci videa a první vlna turistů, kterou jsme potkali až před osmou při sestupu směrem k Luční boudě. Podívejte se na videu, jak taková atmosféra po ránu na Sněžce vypadá.
Výstupem na Sněžku se dostanete na hlavní hřeben Krkonoš, odkud můžete v rámci hřebenovky pokračovat dolů do Obřího sedla a následně buď rovnou po červené po cestě Česko-polského přátelství a nebo se nejdříve vydat po modré, což jsme udělali i my. Byla by totiž velká škoda se ochudit o přechod přes Úpské rašeliniště s krásnými výhledy na Studniční horu a také o návštěvu nejznámější, nejstarší a největší horské boudy v Krkonoších – Luční boudy, kde mají vždy něco dobrého 🙂 . Následným krátkým traversem po žluté přes státní hranici jsme se dostali zpátky na červenou, kde začíná turisticky nesmírně atraktivní pasáž se skálami, velkým převýšením a několika úchvatnými vyhlídkami na ledovcová jezera Maly Staw a Wielki Staw na polské straně Krkonoš. Dále jsme pokračovali kolem Poledních kamenů a Malého Šišáku až na Slezské sedlo, kam jezdíme do Krkonoš nejčastěji a kde stojí další známé krkonošské boudy – Špindlerovka, Volareza a Erlebachova bouda. Dalším stoupáním po červené se dostanete k pozůstatkům další známé boudy, která naopak již nestojí – bývalá Petrova bouda. Nicméně dle jeřábů se zde již možná začíná stavět a chata bude obnovena. Tady nad hranicí lesa ovšem začíná subjektivně jedna z nejhezčích částí celých Krkonoš – přechod přes Dívčí kameny, Mužské kameny a kolem Vysokého kola (nejvyšší hora západních Krkonoš – 1509 m) až na Vysokou pláň, kde je mnoho atraktivních výhledů do kraje a na celé Krkonoše včetně neopakovatelných pohledů na Sněžné jámy a Zlaté návrší. Z Vysoké pláně můžete pokračovat buď přes Voseckou boudu nebo přes Labskou louku, kde je pramen Labe a Labská bouda, což jsme zvolili kvůli počasí i my a po modré se pak dostali ke Čtyřem pánům. Odsud jsme začali sestupovat přes Krakonošovu snídani k Mumlavě, podél které se dostanete mírným klesáním až k dvanáctimetrovým Mumlavským vodopádům, což je jedna z největších dominant nedalekého Harrachova. Radost z jeho dosažení byla po celém dni na nohou s těžkou krosnou obrovská 🙂 . A ačkoliv jsem ubytování v Harrachově rezervoval v rychlosti přes booking.com dle hodnocení a absolutně nic netušil, bylo krásné, že se z pana domácího „vyklubal“ dvojnásobný olympijský medailista ve skocích na lyžích a poslanec Parlamentu ČR Pavel Ploc, který nám šel ráno pro rohlíky 🙂 . Recenze tedy určitě nelžou a rádi můžeme Pension PLOC doporučit.
Neděle
Po tom, co jsme se výborně najedli a pořádně vyspali, čekala nás v neděli cesta zpátky úplně jinou trasou, která sice nevedla přes Sněžku, ale na druhou stranu ani po hlavním hřebeni, takže jsme věděli, že nastoupané metry budou dnes daleko větší, protože sestoupíme do Špindlerova mlýna i do Pece pod Sněžkou. Po zelené jsme se kolem skokanských můstků dostali až na Čertovu horu, odkud jsme malebnou přírodou po modré postupovali směrem na Ručičky a Dvoračky, kde nás zastihl pořádný déšť. A tím pádem i nečekaná přestávka, horká káva a palačinky se zmrzlinou 🙂 . Také se k nám zde přidal další turista a vyrazili jsme na zbytek cesty ve třech. Původní záměr bylo vystoupat po červené a zelené kolem Kotle k Vrbatově boudě a na Zlaté návrší, ale vzhledem k počasí a hřebeni zakrytým mraky jsme zvolili cestu po zelené přes Kotelní jámy, což se ukázalo být jako nesmírně dobrá volba. Při cestě pod Kotlem si totiž přijdete jako na úplně jiných horách – velká převýšení, skály i ráz přírody zde velmi připomínají Vysoké Tatry nebo Alpy. Ve známém středisku běžeckého lyžování Horní Mísečky jsme se napojili na původní směr a po červené sešli poměrně prudkým klesáním až dolů do Špindlerova mlýna, kde jsme potkali živého Krakonoše. Ale rozdával letáky 🙁 . Tady už ale začínal být celý víkend v nohou nesmírně cítit a představa, že se musíme ze 710 výškových metrů „vyškrábat“ kolem Svatého Petra Dlouhým dolem až do sedla u Výrovky ve výšce 1360 m nebyla úplně povzbudivá. Při nekonečném stoupání v Dlouhém dolu jsem pochopil jeho název a zároveň zažil svoji první turistickou krizi v životě, ale díky rychlým cukrům a pomoci s krosnou jsem se z toho po chvilce dostal a byl odměněný nádhernými výhledy od Výrovky na celé západní Krkonoše i na jihovýchod směrem na Černou horu. Po náročném výstupu musel samozřejmě následovat neméně náročný sestup až dolů do Pece pod Sněžkou, ale nezvyklé výhledy z Širokého hřbetu na Sněžku i Liščí horu byly další krásnou odměnou. Nicméně naše radost, že už jsme konečně v Peci pod Sněžkou, byla samozřejmě předčasná. Celý víkend jsme totiž věděli, že nakonec budeme muset vystoupat opět nahoru na Portášovy boudy pro auto, což bylo opravdu už „na krev“. Ale radost z toho, že jsme to nakonec opravdu celé zvládli, byla obrovská a v Restauraci u Pece jsme objevili v neděli večer ještě otevřenou kuchyň, kde nám udělali výbornou svíčkovou. A přesně tenhle příjemný pocit velké únavy, absolvovaného dobrodružství a dobrého jídla je na horské turistice to nejhezčí! Někdy tenhle přechod také vyzkoušejte 😉 ! Hřebenovka se dá pochopitelně absolvovat i jednosměrně s případným rozdělením túry na dvě nebo dokonce i na tři části (např. s malými dětmi) s přespáním v některé z horských chat. Veřejné dopravní spoje do Harrachova i Pece pod Sněžkou jsou i o víkendu velmi dobré.
